Je konzum udržitelný?

Představte si, že byste utratili celý svůj roční plat už koncem července a zbývajících pět měsíců byste žili na dluh. Přesně to dělá lidstvo s planetou. Letos připadl takzvaný Earth Overshoot Day, česky nazývaný Den ekologického dluhu, tedy den, kdy vyčerpáme obnovitelné zdroje, které Zemi dokáže vyprodukovat za celý rok, na 30. července. Od toho data až do konce roku čerpáme z rezerv, které se už nestihnou doplnit. Otázka, zda je současný způsob spotřeby udržitelný, tedy není jen filozofická, ale jde o výpočty, které se nedají jen tak obejít. Na následujících řádcích se podíváme na to, kde přesně narážíme na limity, proč je ekonomický růst tak závislý na spotřebě zdrojů a jakou roli v tom všem sehrává i to, kam směřují vaše investice.

Kolik planet vlastně potřebujeme?

Výpočet Dne ekologického dluhu zajišťuje každoročně organizace Global Footprint Network a je založen na srovnání takzvané ekologické stopy lidstva s biokapacitou planety, tedy její schopností regenerovat lesy, půdu či pohlcovat emise. Výsledek za rok 2026 říká, že na pokrytí naší aktuální spotřeby bychom potřebovali zdroje 1,73 planety. Není to první rok, kdy došlo k překročení čísla 1, ale alarmující je i to, že zatím je to nejvyšší hodnota v historii měření.

Důležité je vědět, že datum se mezi zeměmi výrazně liší. Průměr Evropské unie připadl na 3. květen, přičemž Česká republika se spolu s Německem, Švýcarskem a Itálií řadí mezi země, které svůj roční podíl vyčerpají právě kolem tohoto data. Rozdíl mezi globálním červencovým termínem a evropským květnovým vzniká tím, že bohatší části světa spotřebovávají neúměrně více zdrojů, než jim přísluší podle počtu obyvatel. Jinými slovy, kdyby celý svět žil jako průměrná česká domácnost, vyčerpali bychom roční rozpočet planety o téměř tři měsíce dříve, než se to děje v celosvětovém měřítku.

Nekonečný růst neexistuje

Ekonomové dlouho věřili, že hospodářský růst a spotřeba zdrojů lze od sebe oddělit, tedy že HDP může růst, zatímco spotřeba surovin a emise klesají. Tento jev se nazývá také decoupling. Částečně se daří takzvanému relativnímu oddělení, kdy ekonomika roste rychleji než spotřeba zdrojů na jedničku produkce. Problém je, že k zastavení přetížení planety potřebujeme absolutní oddělení, tedy pokles celkové spotřeby surovin i při rostoucím HDP. A právě to se na globální úrovni zatím neděje.

Globální těžba surovin, tedy nerostů, biomasy, fosilních paliv a stavebních materiálů, překročila úroveň 100 miliard tun ročně a dlouhodobě roste spolu s ekonomikou. Spotřebitelská kultura, která je postavena na neustálém nahrazování starého novým, tuto dynamiku jen posiluje. Nejde přitom o morální selhání jednotlivce, ale spíše o systém, ve kterém je ekonomický úspěch firem i států měřen růstem prodeje a spotřeby, nikoli efektivitou, s jakou zdroje využíváme.

Kam mizí to, co si koupíme?

Dobrým příkladem je běžný textilní výrobek, například bavlněné triko. Jeho výroba spotřebuje vodu, energii a chemikálie již při pěstování bavlny, další zdroje si vyžádá barvení a šití a nakonec přeprava z jednoho konce světa na druhý. Po skončení životnosti se většina takových výrobků nerecykluje zpět do oběhu, ale skončí spálením, na skládce nebo v nejlepším případě jako druhotná surovina nižší kvality.

Přesně toto zachycuje ukazatel nazývaný míra globální cirkularity, který sleduje organizace Circle Economy. Měří, jaký podíl materiálů vstupujících do světové ekonomiky pochází z recyklace namísto těžby nových surovin. V roce 2018 dosahoval tento podíl 9,1 %. Do roku 2023 klesl na 7,2 % a nejnovější data hovoří už jen o 6,9 %. Přestože se o oběhovém hospodářství mluví stále více a firmy ho stále častěji zmiňují ve svých výročních zprávách a reportech, reálný podíl recyklovaných materiálů v ekonomice se dlouhodobě zmenšuje. To je jeden z nejlepších důkazů toho, že diskuse o udržitelnosti a skutečné chování trhu jsou stále dvě odlišné věci.

Zelené nálepky nic nezaručují u produktů a ani u investic

Právě tento rozpor mezi plány a přijímanými opatřeními se naplno projevuje i ve světě investování. Takzvané ESG fondy, tedy fondy zohledňující environmentální, sociální a řídící kritéria, zažily ještě před pár lety obrovský růst popularity. V roce 2025 však zaznamenali podle společnosti Morningstar první celý rok čistých odlivů kapitálu v historii měření, kdy z nich investoři celosvětově vybrali přibližně 84 miliard dolarů. Důvodem není jen to, že by se lidé přestali o udržitelnost zdrojů zajímat. Svou roli hraje i zklamání z výkonnosti některých fondů, politický odpor vůči tématu ESG v USA a také rostoucí regulační kontrola, která odhaluje, že část takzvaných zelených produktů byla jen marketingem.

Jen za posledních 18 měsíců přejmenovalo přes 1 300 evropských fondů s majetkem kolem bilionu dolarů svůj název tak, aby z něj zmizely pojmy spojené s ESG, a to zejména v reakci na přísnější pravidla Evropské unie namířená vůči tzv. greenwashingu. Pro běžného investora z toho vyplývá jasné pravidlo. Název fondu ani logo lístku na obalu již nejsou zárukou ničeho.

Pokud vás zajímá, zda vaše peníze skutečně podporují efektivnější využívání zdrojů, vyplatí se podívat do klíčových informací pro investory, zjistit, do jakých konkrétních odvětví a firem investuje, a porovnat to s vlastními očekáváními. Oběhové hospodářství, recyklační technologie či efektivní nakládání s energií přitom zůstávají odvětvími s dlouhodobým růstovým potenciálem, bez ohledu na krátkodobé výkyvy nálady na ESG trhu.

Co z toho vyplývá pro vaše rozhodnutí

Odpověď na otázku z titulku tedy zní, že současný model konzumu v současné podobě dlouhodobě udržitelný není, a data to potvrzují již několik let. To ale neznamená, že jediným řešením je radikální omezení spotřeby nebo nebodaj pocit viny při každém nákupu. Užitečnější je dívat se na vlastní rozhodování optikou životnosti a opravitelnosti věcí, které kupujete, namísto toho, abyste si všímali pouze ceny. Spotřebič, který vydrží deset let a dá se opravit, může být z pohledu zdrojů i peněženky výhodnější než ten levnější, který za tři roky skončí na skládce.

Stejný princip platí i při investování. Pokud část svých úspor směřujete do fondů nebo firem s ambicí stát se udržitelnějšími, má smysl ověřovat si, zda za touto ambicí stojí i měřitelné výsledky, ne jen příjemně znějící název. Napětí mezi ekonomickým růstem, spotřebitelskou kulturou a limity planety se v příštích letech nevyřeší jedním rozhodnutím vlády ani jednou technologickou inovací. Jedná se spíše o sérii malých, informovaných rozhodnutí, která děláte vy sami, když si vybíráte, co koupit, co opravit a kam investovat.